Výstava tří autorů a tří kurátorů (Jakub Frank, Barbora Kundračíková, Martina Mertová) reaguje nejen na záměr trienále SEFO 2021, ale také na hlavní téma Ekologických dní Olomouc (EDO) 2020 – a předkládá argument v argumentu. Jestliže je dnes ekologie a vztah ke krajině jedním z hlavních témat, která sledujeme, jestliže se zároveň pozornost soustředí na několik málo vybraných oblastí jako je nedostatek vody v krajině nebo oteplování země, jak je to s těmi, které jsou pro běžné vnímání příliš křehká či marginální? A jak je to s osobní zkušeností s dnešní krajinou? Marii Štefanovou, Šimona Brejchu a Michala Kindernaye spojuje zájem o efemérní, o nenápadné, ale soustavně se opakující fenomény. V jejich tvorbě se vzájemně zrcadlí a zpřesňují, místy ovšem také popírají - fungují a jednají jako autonomní entity nadané vlastní identitou nezávislou na té lidské. Ať už je to otisk větve, záznam zvuku či mapování uplynulého děje, člověk je jeho příjemcem, byť aktivním, nikoli původcem. Chce se téměř říci, že Kant po Duchampovi, Kant v době post-konceptuální, je možná pasé - Kant po antropocénu, ve světě, který už není pouze či především lidský, ovšem získává na zajímavosti.

V postavách Hledačů si slovenský výtvarník Štefan Oslej osvojuje principy kombinatorické matematiky, které aplikuje na obrazný genetický kód. Zhmotňuje tím paradoxnost částečně objektivizující, částečně hluboce individualizované identity jednotlivce. Oslej zpracovává postavy svých Hledačů jak v kresebné poloze, tak především v té trojrozměrné. Ačkoliv se na první pohled zdá, že se jedná o anonymní, uniformní soubor jednoho typu, každá z ručně odlévaných bust nese svůj vlastní grafický a číselný kód.
Kromě tématu hledání individuality, se výstava zaměřuje na anatomickou podstatu jednotlivce. Právě to je hlavním předmětem tvorby autodidakta Luboše Plného. Zájem o anatomii je v jeho případě dlouhodobý. Plný se zúčastnil řady pitev, sám své tělo podroboval četným pokusům a zkoumáním. Na základě studia lékařských atlasů, zvláště pak po operaci, jíž se podrobil, začal vytvářet anatomické autoportréty, v nichž detailně zaznamenává systémy orgánů, kostí, svalů, žil. Ty doplňuje o latinské názvy či texty popisující událostí, které se během procesu vzniku kresby udály. Jeho vlastní systém záznamu tělesnosti je originálním příspěvkem nejen v rámci neprofesionální výtvarné tvorby.
S vnitřním ustrojením člověka pracuje také maďarský fotograf József Hajdú. Ten využívá a aktualizuje rentgenové snímky pocházejícími z 30. let 20. století. Jejich původní funkce je již samozřejmě minulostí. Totéž lze pak říci o  jejich pozdější překvapivé adaptaci v materiál určený pro výrobu gramofonových desek. Kosterní systémy i spirálové drážky se zvukovou stopou jsou nicméně dvěma vrstvami, k nimž Hajdú připojuje třetí - fotografickou. Dosahuje tím nových významových spojení mezi principy vědeckého obrazu, hudební a vizuální kulturou. Vrstvením významů a funkcí poukazuje také na proměnlivost a pomíjivost existence. 
Toto téma, v souvislosti s lidskou existencí, paradoxní sepětí jejího počátku a konce, uchopuje mladá česká sochařka, Tea Smetanová. Cyklus kanop přímo odkazuje na tradiční staroegyptské praktiky spojené s mumifikací, při nichž byly tyto nádoby využívány pro uložení vnitřních orgánů. Egyptské kanopy měly podobu božstev, Tea jim vtiskla rysy právě narozeného dítěte. Ve skupině devíti tvarově identických plastik, z nichž každá má jiné materiálové provedení, se tak jednoduše odráží cykličnost života.
Uvedené přístupy a způsoby zkoumání lidské existence nacházejí srovnatelnou paralelu v jednom z výjimečných dokladů dobového poznání, v porodnickém atlase z roku 1758 doplněném grafickými, anatomicky přesnými ilustracemi. Jeho autorem je William Smellie (1697-1763), v Londýně působící skotský lékař a porodník. Autorem ilustrací je pak Johannes Michael Seligmann (1720-1762), norimberský rytec známý především svou prací na botanických a ornitologických atlasech. Vědecká ilustrace vysoké grafické úrovně zachycuje – zdánlivě obdobně, avšak přitom podstatně jinak - vnitřní svět lidského těla, shodně jako to činí dnešní ultrazvukové či rentgenové snímky. 
Výstava Human records tak představuje odlišné způsoby vnímání lidské existence, identity jednotlivce a vlastní anatomie těla. Prezentuje člověka jako universum, kterým se zabývá nejen exaktní věda, ale i výtvarné umění, přičemž tyto dva zdánlivě odlišné přístupy se invenčním a obohacujícím způsobem prostupují.  

Svět, ve kterém žijeme, byl vyměřen v 18. století. V jeho polovině nazval německý filosof Alexander Gottlieb Baumgarten estetiku “vstupem do poledního světla racionality”. David Hume představil základní lidský paradox, opozici osobního a obecného. A Immanuel Kant ukázal hranice lidského rozumu. Na krásu nebo pravdu máme díky nim právo všichni. Na tom, co to znamená, se ale shodujeme stále komplikovaněji. Všechno to přitom začíná u těla, u našich vlastních smyslů a zkušeností, které nám zprostředkují. Mezi tím, co je, a tím, co za takové považujeme, je propast velikosti Macochy. Kdo rozhoduje o tom, co je správné? Kdo za to nese zodpovědnost? Proč vypadá náš svět tak, jak vypadá - proč není jiný? Můžeme zkusit členit horniny nikoli podle chemického složení, ale barvy, popisovat ne typy, ale jednotliviny, můžeme si představovat také jiné světy a jiná universa, než jsou ty naše, můžeme se zkusit řídit jiným časem. Proč ne? Síla imaginace je ohromná a možnosti systematiky nekonečné. Jak se také snaží ukázat britský matematický fyzik Roger Penrose, je docela dobře možné, že kosmos sám je cyklický a bez paměti, že se nejen smršťuje a rozpíná, ale také láme, a že to, co považujeme za jeho počátek, velký třesk, může být pouze jedním z mnoha, které ve své existenci zaznamenal. 
Vyjděme z toho, že je universum cyklické - taková je také “jeho” expozice. Ve svém počátku i konci je to struktura. Uršula Berlot-Pompe, Zdeněk Trs a Jaroslav Grulkowski, respektive Lubomír Axmann, rozvíjejí zdánlivou transparentnost logického systému, jeho technicky přesné vizualizace. Bylo by snadné nabídnout jako její přímý opak chaos, daleko podvratnější jsou však hraniční polohy nebo pseudosystémy, které využívají důvěryhodných mechanismů a zavedených strategií, mírně je však posouvají nebo vychylují, a činí o to manipulativnějšími. Čím více “ideální”, “objektivní” systém přizpůsobujeme svým potřebám a možnostem, svým zvykům nebo náladám, tím více se mu zpronevěřujeme. Příkladem tohoto jemného, ale zásadního posunu jsou realizace Jany Gunstheimer, Árona Kútvölgyi-Szabó, Agaty Gertschen, Ondřeje Přibyla, Joanny Leszczyńské či Ádama Kokesche. O to nebezpečnější, že pracují s takzvaně tradičními médii a postupy. 
Je přitom zřejmě, že zdrojem všech pochybení či intelektuálních úkroků je cesta, kterou do onoho poledního světla racionality vstupujeme, respektive způsob, jakým svou zkušenost vyhodnocujeme. Kontinuita, univerzálnost procesu poznávání a formulace vlastní argumentů či zjištění, jsou témata, která sleduje Nikolaus Gansterer. Jeho práce  také reprezentuje centrum spektra - alespoň v osobní rovině dík němu následujeme renesanční představu o centralizovaném universu, v jehož středu stojící člověk jej nejen přijímá, ale recipročně také tvoří. Smysl instalace opět získává na významu technikou, jíž autor adoptuje, a kterou je kresba. 
Oscilace kolem tohoto nestálého bodu pak dohromady svádí autory, kteří se snaží moment zkušenosti s tím, co je, co se přímému doteku či pohledu skutečně nabízí, obnovit. Mezi ně patří Gábor Koós, Karol Pomykała nebo Ádam Albert, také ale Anna Witt, její autorská tvorba i výběr ze středoevropské produkce videoartu. Překračují přitom hranice reálného, respektive virtuálního, možného, a dokazují, jak velký význam hraje vyprávění, příběh, který sdílíme, a jazyk, který pro to používáme. Spolu s tím demonstrují to nejdůležitější - že fakta se ustavují na základě společné kultury, ne naopak. A že umění zjevuje permanentně a neustále, co to znamená tvořit realitu. Právě proto je pro nás tak důležité.
V této konstelaci je universum plastickou strukturou. Není úplné ani všeobjímající. Jeho hmotou je lidská zkušenost se světem - nefaktická, komplexní a proměnná. Tím, co sdílíme, je systém pevných bodů. Výjimečným jej činí právě to, co se nachází mezi nimi. 

Součástí programu je krátkodobá výstava světelných objektů autora v kryptě Katedrály sv. Václava. Probíhá ve dnech 5. 8. - 31. 10. 2021.

Jan Pamuła: Světelné objekty
“Abstraktní obrazy odkazují k mnoha skutečnostem: ke skutečnosti člověka, přírody, Boha. Bůh může být přítomen v každé skutečnosti; nicméně abstraktní obraz může být dialogem s Bohem bez prostřednictví jiné skutečnosti, může být modlitbou.”

Výběr děl:

Cyklus Hlas Lidu (1991) byl původně vytvořen pro výstavu Československá fotografie v exilu (1992) a nebyl od té doby znovu vystaven. 

What the Cleaners Found (Co našly uklízečky, 1997, MUO) je cyklus autorských brožur, postihující nechtěnou poetiku materiálů, které doprovází práci na výtvarné škole – jedná se o studijní řád a osnovy, pravidla disciplinárního řízení, příručky, oběžníky a zprávy, výplatní listina, úřední korespondence, ceník kancelářských potřeb a autorův vlastní profesní životopis. Byl vytvořen v době, kdy Büchler působil jako vedoucí Školy výtvarného umění v Glasgow. "Sbírka malých knížek Pavla Büchlera v mnohém zachycuje podstatu jeho tvorby a ukazuje, proč se jeho práce v typické nadprodukci současného výtvarného umění vyjímá. Tato série velmi skromných publikací shrnuje dlouholetou zkušenost s byrokratickým šílenstvím doprovázejícím práci na umělecké škole. Vztaženo mimo rámec prostředí uměleckého školství, sděluje sbírka i mnohé o životě v Evropě posledních šedesáti let. Stejně jako Büchlerovy práce vycházející z jeho proslulých předchůdců Becketta nebo Kafky, i toto dílko uznává naši omezenost, ale přesto se mu daří přijít s něčím mimořádným a přesným." (Charles Esche)

Tracing Paper (Drawings by Phone Numbers) (1966)
“Tato práce patří k pokusům, které předcházely nebo doprovázely vznik sbírky What the Cleaners Found. Diagramatické kresby zachycují dynamiku pohybu úřední korespondence na umělecké škole během jednoho týdne. Odkazují na systematické postupy konceptualismu a zároveň na automatické procesy v tradici moderního abstraktního umění.” (Pavel Büchler)

Přikázání (2018)
"Jeden z mých experimentů s tvorbou tištěného textu z neúplných souborů kniktiskového písma (doposud jediný v českém jazyce). V tisku byla využita všechna písmena z malého vzorku plastových liter, který jsem získal z vyřazeného materiálu na umělecké škole. Text vytvořený prostředky, které už prakticky dosloužily, artikuluje tvrzení, které má trvalou platnost. Toto je výsledkem náhody. Pro některé čtenáře je však náhoda sama výsledkem boží prozřetelnosti.” (Pavel Büchler)

Lost Paintings (Ztracené malby, 2021)
EW285 (Bluebeard's Castle at Night) 
EW482 (African Valküre at Night)  
EW1278 (Night Pool at Night) 
“Cyklus Ztracených maleb navazuje na dlouhodobou praxi přetváření obrazů, zavržených jejich autory nebo majiteli. Zdrojem zde jsou figurativní plátna pornografického malíře (a producenta pirátských hudebních nahrávek) Eddieho Wolframa získaná v charitě z likvidace jeho pozůstalosti. Záměrem je odčinit a esteticky ospravedlnit promarněné úsilí maliře po kterém zbyl jen bezcenný odpad. Veškerá barva byla z pláten pečlivě odstraněna a pak znovu na plátna aplikována namátkou bez ohledu na kompozici, počínaje největšími fragmenty a konče prachem. Odmyslíme-li si přidaný čas a práci, výsledná díla tedy neobsahují o nic víc, ani o nic míň než původní obrazy. Koncepčně se tak proces navrací, mimo jiné, k dekonstrukcím institucionálních textů z 90. let.” (Pavel Büchler)

Trident (2006)
“Záznam zkušebního letu balistické střely nalezený na internetu byl sestříhán v nestejně dlouhé smyčky (přibližně 3 až 4 sekundy). Tyto pak byly řazeny do půlhodinové sekvence namátkou, zvlášť pro každý monitor. Jsou přehrávány samostatně, takže konstelace obou obrazů se téměř nikdy přesně neopakuje.” (Pavel Büchler) 

Anna Witt: Chorweiler Beat, 2016
HD Video, 14.00 min.
Projekt, který vznikl přímo pro Chorweiler, velké předměstí Kolína nad Rýnem, skutečně zachycuje srdeční rytmus jeho obyvatel. Zaznamenán byl pomocí ultrazvukového skeneru a zpracován do jednotlivých stop, které posloužily jako hudební podkres skupině místních mladých pouličních tanečníků.

Každou první a třetí sobotu v měsíci počínaje zářím 2021 uvádíme:

Mykola Ridnyi: Grey Horses, 2016
HD video, 38 min.
kamera/ camera: Dmytro Pashko, Vadym Smarchenko, Pavlo Itkin, Mykola Ridnyi
s podporou/ with the support: Hromadske.ua
Filmový narativ je založen na záznamech výslechů a vzpomínkách příbuzných neznámého ukrajinského anarchisty Ivana Krupského – Mykolova pradědečka. Dokumentární a inscenované epizody se prolínají, a odrážejí přitom paradoxní momenty jeho života: vedení povstalecké skupiny, účast v občanské válce na počátku 20. let 20. století, skrývání se před pronásledováním v převleku sovětského policisty atd. Sehrávají je hrdinové dneška: současní anarchisté, policisté, studenti a dělníci. Paralely mezi různými časy, mísení reality a fikce, evokuje zásadní otázky stran konstrukce historické paměti a glorifikace historických postav ve vztahu k současným politickým programům.

Maayan Amir & Ruti Sela: Beyond Guilt, 2003-2005
HD video, 42 min
Beyond Guilt je portrétem jedné generace. Krátká videa natočená v Tel Avivu zachycují rozpory společnosti definované mocenskými vztahy. Přirozeně reflektují téma vztahu umělců a modelů, mužů a žen i soukromé a veřejné sféry. Filmy autorské dvojice nabízejí nový pohled na vliv okupace, teroru a působení armády na izraelskou identitu. Dokonce i v těch nejvíce soukromých okamžicích jsou sexuální a politická identita neoddělitelně spojeny.

Manolis D. Lemos: dusk and dawn look just the same (riot tourism), 2017
HD Video, 3 min.
Prostřednictvím krátkého dokumentu Se soumrakem a úsvitem vypadá vše stejně (turistika nepokoje) umělec přemýšlí o anti-úsporných hnutích, která vzplála v Řecku poprvé v roce 2010. Ta odmítala vytvoření dluhu u Evropské unie, protestovala proti zavádění nerovných praktik a varovala před vzrůstající nesvobodou i strachem, usnadňujícím vzestup virulentních nacionalistických stran.

Alicja Rogalska, Dreamed Revolution, 2015
HD video, 13: 43 min.
Dokument polské autorky zachycuje setkání místních aktivistů a obyvatel severopolské Lodže, pozvaných k účasti na experimentálním workshopu uspořádaném v Novém divadle. Hypnotizovaní profesionálním hypnotizérem společně formulovali možné scénáře společnosti budoucnosti.

Bouchra Ouizguen: Corbeaux, 2014 
HD Video, 6 min.
Film marocké tanečnice a choreografky zachycuje skupinu žen oblečených cele v černém, s výjimkou bílých šátků uvázaných ve vlasech. Stojí v geometrické formaci, pohybují hlavami soustavně dopředu a dozadu a vydávají ostré a dlouhé pokřiky. Působení pohybu a zvuku se schází v jednom bodě a přitahuje publikum způsobem, který evokuje vliv rituálních praktik v oblasti Marrákeše, z jejichž tradice také dílo čerpá. Ouizguen nazývá Corbeaux „zvukovou sochou, syrovou a naléhavou“, která „letí směrem“ k veřejnému prostoru, v němž se uskutečňuje.

Nina Könnemann: What´s new, 2015
HD Video, 3:43 min.
Po mnoho let stavěla Nina Könnemann svou kameru před billboard umístěný na předměstí Neukoln v Berlíně. Němý film, který odhaluje banální i paradoxní okamžiky časoprostoru konkrétních kolemjdoucích, zdůrazňuje transformaci veřejného prostoru. Výstavní plocha – billboard – se stává zdí, za kterou se koncentruje fascinace umělecké dílo.